Kačka

Mamince, maminkám …

Je to ten nejbližší člověk, kterého v životě máme. Z jejího lůna jsme přišli na svět, její tělo nás vyživovalo několik měsíců, nejkonejšivějšími vibracemi byl tep jejího srdce. Je první bohyní našeho světa, která nás učí postoj k životu samotnému – máma.

Je úžasné, když máme s maminkou vřelý a důvěrný vztah. Velmi často však bývá tento vztah bolestivý, zatížen očekáváním, křivdami a nenaplněnými touhami, někdy dokonce je to právě máma, se kterou jsme si nejvíc vzdáleni. To však může v životě nadělat velkou paseku…

Z mé zkušenosti i praxe koučky a celostní terapeutky je zcela zásadní mít svůj postoj k mamince pročištěný, bez odporu a souzení. Ptáte se proč? U nás žen totiž vztah k mámě předurčuje vztah k sobě samotným – sebelásku. U mužů pak předurčuje, jaké vztahy zaujmou ke svým partnerkám, ženám obecně či ke své vnitřní ženě, tedy své citlivosti. Chceme-li ve svých vztazích být šťastní a naplnění, je nezbytné mít vůči své vlastní mámě klid na duši (bez ohledu na to, jestli žije, jestli se stýkáte a bez ohledu na její charakter).

Přiznám se, že já osobně jsem si prošla dlouhou cestou. Připadla jsem si dříve dost ukřivděná a nepochopená svojí mámou. Jako teenager jsem měla tendence ji kritizovat a hodnotit její život a výchovu, vztah s tátou, myslela jsem si, že je “slabá”. Měla jsem tenkrát nekompromisní názory na vše možné a také jsem měla jasnou představu, co by ona měla udělat jinak. Dnes už vím, že jsem se hluboce mýlila…

Jak jsem postupně dozrávala, začala jsem si uvědomovat, že za své emoce jsem zodpovědná jen já sama. Věděla jsem, že potřebuji změnit svůj postoj, svůj úhel pohledu na to, co by moje máma měla a neměla, a co já sama bych měla či neměla dělat. Potřebovala jsem opustit očekávání, že mi máma dá to, co mi chybí a co jsem si myslela, že mi od ní právem patří. Pochopení a přijetí, podporu ve všem, co dělám. Ne, že by mě nepodporovala, jen trochu jinak, než jsem ze svého úhlu pohledu potřebovala. Jednoduše jsem musela změnit svůj vztah k ní a nesnažit se měnit jí samotnou a vysvětlovat jí, jak by to měla udělat.

Velký zlom nastal, když jsem se vdala. Ve svatebním rituálu jsem před svou maminkou poklekla a projevila úctu, kterou k ní chovám. Smyslem bylo i odpoutat se z pod máminých křídel a vstoupit do manželství sama za sebe, bez té silné pupeční šňůry. Tu některé maminky drží až moc silně a nechtějí své děti pustit do dospělosti, někdy vědomě a někdy zcela nevědomě. Rituál mi pomohl postavit se vůči své mámě do jiné rovnocennější polohy.

Nejzásadnější obrat ovšem nastal ve chvíli, kdy jsem se sama stala mámou. S dítětem se totiž nově rodí i žena sama. Umírá v ní jistý druh svobody a bezstarostnosti. Stává se naopak ženou zodpovědnou, která už nikdy nebude jen sama za sebe. Najednou jsem pochopila, co všechno musela moje máma zvládnout. Stovky kilometrů od své vlastní rodiny, v cizí zemi, bez pořádné podpory, vychovala 3 děti, ze kterých jsou dnes slušní lidé. Její maminka umřela velmi brzo (babičku jsem já už nepoznala), a tak ji nemohla ani zavolat pro cennou radu. Celý život pracovala, měla doma vždy čisto a uklizeno, zahradničila, šila nám věci na sebe, pravidelně vyvařovala. Dlouho dělala některé domácí práce pro svou tchýni a tchána, aniž by za to byla nějak oceněná. S tátou to taky vždycky nebyl med. Možná si říkáte, že to není nic zvláštního, měla a má to tak kdejaká maminka. A máte pravdu. Rozhodně to ale není samozřejmost a každá z těch žen – matek si zaslouží pocítit opravdové uznání.

Moje maminka mi dříve přišla chladná. Dnes, když už jsem sama máma, je pro mě vlastně hrdinka! Až s vlastním mateřstvím vidím, jak neuvěřitelně silná žena to je, jak to vše zvládla elegantně a bez větší újmy na zdraví fyzickém i psychickém. A vlastně, její přímočarost a upřímnost bez kudrlinek, které mi dříve přišly moc drsné, jsem schopna dnes ocenit, anebo mě minimálně nezraňují tolik, jako dříve. Nad větou „chováš se jako máma“ už se nepohorším, ale přijmu to, neboť v každém z nás je kus našich rodičů.  Jen s jejich přijetím přijmeme lépe i sebe samotné.

Tedy, milá Maminko, Maminky, vážím si vás a všeho co děláte. I když pečujete o své rodiny zcela automaticky, není to samozřejmé, ale hodné úcty a ocenění – a já vám z celého srdce DĚKUJI!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít